Tereza Procházková napsal:

Tato meditace byla opravdu silná nejen, že jsem viděla naproti sobě své já akorát ve formě ublíženého dítěte, ale okamžitě jsem ucítila ten smutek. Hned jsem si vzpomněla na své období dítěte, kdy jsem se cítila kolikrát neprávem obviněna z něčeho co jsem ani neudělala a byla jsem velice smutné a plačtivé dítě. Nikdo mě nechápal proč se tak chovám a nikdo mě nechtěl porozumět. Vnitřní dítě ve mě bylo ublížené. “Strach” mi odpověděl, že potřebuje lásku a odpuštění sama sobě. Slzy se opravdu hrnily pod zavřenými víčky a kapaly na tepláčky. Když jsem poslala lásku strachu, hned se malá holčička začala trochu smát. Poté jsem už jako dospělá přistoupila k malé holčičce, která si srandově pohupovala na židli nohama a chtěla obejmout. Po tom co jsme si navzájem předali tu správnou energii, holčička mi utřela slzy a lehli jsme si spolu na zem ruku v ruce a slíbili si, že budem stále spolu, ale v dobrém.

Martina napsal:

Děkuji Líbo, tento druh meditace jsem již zkoušela a je to velmi dobré a silné a ulevné pokud si dovolíme vidět to tak jak to je tak i ty odpovědi přijdou a opečují nás. Vše je vlastně v pořádku. Děkuji mě to dnes velmi pomohlo.

Eva Kolarová napsal:

Mala som na chrbte hnusnú zelenú sliskú obludu,a nakoniec sa zmenila na malého červíčka

Hana napsal:

Libuško, jsem trochu pozadu, meditaci jsem dělala až teď. Na židli seděla šedá chobotnice s vykulenýma očima, omotávala mě chapadly celou, lousknutím prstu sdělila …sebeláska, sebehodnota a lusknutím se změnila na nešťastné, opomíjené vnitřní dítě. Vše šlo rychleji než byl tvůj slovní doprovod, až jsem si říkala, co si to má mysl vymýšlí ? Jsi moc šikovná.. Děkuji za meditaci.

Raduš napsal:

Za krkem mi seděla baba Jaga z Mrazíka (strach ze selhání) těžká jak železná pec, vysmívala se mi a držela mě sevřenou jak v kleštích pěkně na místě, že jsem se nemohla hnout a cítila u toho bolest zad (hotové ustrnutí). Notovala si: „Kam prý bys chodila, co bys dělala?“ Jen si tu pěkně dřepni a ani se nehni! Jsi moc akční, ještě něco poděláš.“ Když jsem se zeptala, co ode mě chce, odpověděla: „Skočilas mi na špek, žiju z Tebe, mám velkou sílu, chci Tě vycucávat. A Ty zůstaneš pěkně v ohrádce, abys nemohla prchnout z mého otroctví. Chci mít nad Tebou MOC!“ A pak ještě zanotovala: „To jsem se to unavila, unavila…..“
Zeptala jsem se: „Co ode mě doopravdy chceš? ? Čím Tě můžu vyživit, čeho se Ti nedostává?“ Začala se měnit ve shrbenou, znavenou a usmutněnou babičku a prý: „Chci péči a NĚHU!“ Vnímám, že potřebuje i pozornost. Zahrnuji ji něhou, objímám pozorností, uznáním a ona mládne, sílí, aby mohla odejít. Dávám jí ještě laskavost, důvěru, uznání a přijetí. Nasytila se a odpoutává se proměněná princezna, která tu byla pro mě, aby mě ukázala, co mám překonat, aby mohla odejít. Začala zprůhledňovat až se úplně rozplynula jak v pohádce. Libunko, to byla tedy SÍLA. MOC a moc děkuji.