Orientace v příběhu, který žijeme

Pokud jste s psychosomatikou ušli už nějakou cestu, máte možná také svou zkušenost s tím, že v určitých fázích života se začnou objevovat otázky, které už nesměřují k jednotlivým tématům nebo potížím.
Kdy nedává smysl něco vyřešit, „opravit“ nebo to ještě víc pochopit. Spíš se vynoří potřeba zorientovat se v tom, čím dlouhodobě procházíme.

Často přichází ve chvíli, kdy už máme za sebou kus cesty, delší dobu se zabýváme svým rozvojem.
Známe své tělo, vnímáme jeho signály, čteme souvislosti mezi psychikou, emocemi a zdravím.
Přesto – nebo právě proto – se někdy objeví pocit, že to všechno potřebujeme zasadit do většího obrazu.

Je to moment, kdy nehledáme konkrétní odpovědi.

Zajímá nás čím dál víc smysl.
Orientace v mapě našeho života.

Od jednotlivých zkušeností k celku

Psychosomatický pohled nám dává velmi cennou schopnost číst to, co se odehrává v těle. Učí nás vnímat význam symptomů, nemocí, ale i únavy nebo napětí.

A je logické, že se postupně otevírá další vrstva vnímání:
otázka, v jakém příběhu se tyto zkušenosti odehrávají.

V jaké životní fázi se nacházíme.
Co už máme za sebou.
Kde se právě pohybujeme.

Je to právě ten moment, kdy už nestačí dílčí odpovědi – jde nám o orientaci v krajině našeho života.

Potřeba mapy v přechodových obdobích

Jsou období, kdy se člověk potřebuje zastavit, rozhlédnout se a znovu se ukotvit.
Období, ve kterých se proměňuje způsob, jakým svět i sebe sama vnímáme.

Mohou to být výrazné životní předěly, ale často jsou to i delší nenápadné fáze, které s sebou nesou:

• bilancování,
• potřebu odstupu a nadhledu,
• změny v hodnotách – které jsou často hluboké, ale zároveň tiché, naše okolí je nemusí vůbec zaznamenat
• otázky po smyslu a souvislostech.

V podobných životních předělech dává smysl mít záchytné body, které nám pomůžou číst vlastní zkušenost v širších kulisách – zasazené do životního smyslu a přesahu.

V určitém bodě totiž už můžeme mít jasno v tom, co se děje, přesto nám může unikat jaký to celé má smysl.

A tady je velmi užitečné se zastavit, ujasnit si kde jsem a kudy vedla moje cesta.
Dát si čas na poskládání jednotlivých dílků dohromady.

Posvítit si na svou dosavadní cestu a dobře si prohlédnout místo, kam mě dovedla.

Může to být moment, kdy nám vyvstane potřeba osobní mapy.

Když jsem takovou mapu vytvářela pro sebe, chtěla jsem takovou, která bude svým způsobem hravá a přesto půjde do velké hloubky.

Právě tenhle druh mapy jsem objevila v jazyce mýtů.
Její tvorbu i její následné „čtení“ často doprovázelo mrazení po celém těle.
Procházela jsem příběh za příběhem a dotýkala se prostoru za slovy, za formální podobou vyprávění.

Rozprostíral se přede mnou svět symboliky, celá lidská zkušenost a zkušenost světa, který nás obklopuje.

Mapa mýtu jako prostor pro orientaci

Chtěla jsem možnost snáze číst vlastní zkušenost – s respektem k tomu, co už bylo prožito, a s otevřeností k tomu, co se teprve ukazuje.
Projekt Mapa mýtu = Mapa duše vznikl jako odpověď na tuto fázi cesty.

Pokud ve vás zarezonoval text výše, možná pro vás může být tato cesta smysluplná.

👉 Více informací o projektu Mapa mýtu = Mapa duše najdete ZDE

Vždycky má smysl dát si možnost zastavení a orientace. Je to něco, co nám zprostředkuje odstup, dodá nadhled, vytvoří prostor pro usazení vlastního příběhu do kulis světa kolem nás.