
Jaký význam má pro naše zdraví pozornost, kterou věnujeme svému tělu?
Může se něco OPRAVDU změnit jenom tím, že začneme víc vnímat jeho reakce, potřeby i aktuální možnosti?
A co nám brání se podle těchto informací také řídit?
V psychosomatickém přístupu ke zdraví se k tématu pozornosti k sobě vracíme skoro pořád.
Ladíme se na sebe, pozorujeme…
Učíme se vnímat, v jakých situacích u nás vzniká napětí, co nás vyčerpává, při čem se nám uleví.
Snažíme se lépe rozpoznávat, kde necháváme ostatní překračovat svoje hranice způsobem, který pro nás není v pořádku.
A také to, kde my sami opakovaně své hranice překračujeme.
Postupným pozornějším nasloucháním tělu se nám daří lépe a lépe pochopit, co se v našem životě i těle odehrává – a zda jsme s tím takto v souladu.
Otázky typu jak moc dokážeme naše tělo skutečně ovlivnit změnou v našich myšlenkách, změnou vztahu k tělu, změnou směřování pozornosti, dostávám celkem často.
Možná na ně za mě odpoví jedna nová studie, která se věnuje vztahu mezi naší pozorností a tělesnými reakcemi.
Pojďme se podívat na to, co se v rámci tohoto výzkumu ukázalo – a třeba nás to inspiruje v tom, jaké otázky si ohledně pozornosti k vlastnímu tělu můžeme položit i my sami.
Co se děje, když obrátíme pozornost k tělu?
Studie publikovaná v časopise Nature Human Behaviour, pracovala s následující situací.
Výzkumníci pomocí histaminového kožního testu vyvolali drobnou místní reakci – konkrétně způsobili nepříjemné zarudnutí, pupen a svědění.
Následně sledovali, zda průběh podráždění ovlivní to, kam člověk zaměří svou pozornost.
Každý z účastníků se zúčastnil dvou experimentů – s časovým odstupem několika dnů.
Začátek byl vždy stejný – vpíchnutí histaminu pro vyvolání kožní reakce. Dál se pak průběh lišil.
V jednom případě měli za úkol věnovat pozornost pocitům v podrážděném místě a jakmile jim pozornost začne odbíhat, aby ji vrátili zpět k reakci v místě vpichu.
V druhém případě se soustředili na sledování podnětů na obrazovce, s tím že pokud se jejich pozornost obrátí jinam, mají ji vrátit zpět k promítaným podnětům.
Díky tomu bylo možné porovnat reakce stejného člověka při stejném kožním podnětu.
A to jak v situaci kdy se na podrážděné místo vědomě zaměřuje, tak v situaci kdy svou pozornost záměrně směřuje jinam.
Ukázalo se, že při zaměření pozornosti na tělesné vjemy kožní zánětlivá reakce ustupovala rychleji.
Přibližně od třetí minuty se začal u 90% účastníků zmenšovat pupen a oblast zarudnutí.
Ověřovali to prostým měřením v milimetrech – zajímal je průměr podrážděné oblasti, také průměr velikosti pupenu v místě vpichu.
Po 20. minutě měření byly hodnoty průměru pupenu 3,5 mm u lidí zaměřených na pozornost k tělu a 5 mm u lidí zaměřených na pozornost k videu.
U oblasti zarudnutí to bylo 10,6 mm u pozornosti k tělu a 14 mm u rozptýlení pozornosti videem.
(Jedná se o zprůměrované hodnoty všech účastníků).
Rozdíly ve velikosti pupenu se začaly objevovat už od třetí minuty experimentu.
Během experimentu se objevila ještě jedna věc.
Pokud účastníci studie zaměřovali pozornost na tělesnou reakci, uváděli také výraznější míru svědění a nepříjemných pocitů v místě vpichu.
Postižená oblast se ale měřitelně „zotavovala“ rychleji.
A ještě jeden důležitý detail experimentu – ani v jednom případě se účastníci neměli na místo podráždění dívat.
V jednom případě měli po celou dobu sledovat nehybný černý kříž na obrazovce a pozorností být u podrážděného místa.
V druhém případě byl promítaný obrazový obsah a instrukce byla věnovat pozornost dění na obrazovce.
Výzkum se týkal krátkodobé, laboratorně vyvolané reakce.
Jednalo se o akutní a relativně mírnou formu fyzického nepohodlí.
Nemůžeme z toho vyvodit obecně platné závěry, nedokážeme to vztáhnout přímo třeba na chronické potíže.
I tak nám zajímavě ukazuje konkrétní situaci, ve které zaměření pozornosti ovlivnilo samotný tělesný proces – nejen to, jak jej člověk subjektivně prožíval.

Osobně si z toho beru takovou svou vlastní úvahu nebo pracovní hypotézu k dalšímu ověření –> pokud odvádíme od bolesti nebo nepříjemných pocitů pozornost, budeme je vnímat jako mírnější.
Doba zotavení ale bude delší.
Pokud zvládneme u nepříjemných pocitů nebo bolesti zůstat a svou pozornost směřujeme k nim, může být fyzické zotavení rychlejší, ale možná také zintenzívní prožívané nepříjemné pocity.
Jsme tu znovu u toho jak je důležité obracet pozornost k tělu – a že to má reálný efekt.
Má smysl obracet pozornost k vědomému prožívání těla a jeho potřeb, k přirozenému propojení s ním – což jsou schopnosti které jsme v průběhu našeho vývoje někde z velké části poztráceli.
Dívat se na to, kolik pozornosti svému tělu během běžného dne vlastně věnujeme… Zda ho vnímáme průběžně, nebo se k němu obracíme až ve chvíli, kdy nás něco bolí, omezuje nebo nám přestává sloužit tak, jak jsme zvyklí…
Vnímám co potřebuji – a dělám s tím něco?
Pozornost k tělu má v každodenním životě ještě zajímavější pokračování.
Můžeme celkem dobře rozpoznat, že jsme unavení, že nám nějaká situace nevyhovuje nebo že potřebujeme chvíli klidu pro sebe.
A přesto se podle toho nezařídíme.
Někdy to okolnosti opravdu neumožňují, tyhle situace známe všichni.
Jenže jindy narazíme spíš na naše vlastní osobní nastavení, ve kterém mohou mít potřeby ostatních automaticky přednost a ty naše můžou přece počkat.
A tak čekají a čekají – někdy docela dlouho.
Co se ve mně odehrává ve chvíli, kdy cítím potřebu odpočinku?
Dovolím si upravit svoje plány?
Nebo začnu přemýšlet, co všechno musím nejdřív dokončit, aby ten odpočinek byl zasloužený?
Mám pocit, že bych někoho zklamala, kdybych řekla, že dnes už to nedám?
Potřebuji svoje potřeby před ostatními nějak obhájit?
Pokud nám tyhle otázky přijdou známé, může být užitečné podívat se, odkud jsme si takový přístup k sobě přinesli.
Možná bylo v našem životním příběhu až příliš hodnocení, kritiky.
Nebo naopak až moc ochrany, snahy aby vše bylo vždy jen dobré, hezké, snadné.
To je už ale spíš otázka na vás – jak a kdy jste ochotní věnovat pozornost svému tělu?
U jakých bolístek (nejen fyzických) by se teď vyplatilo zůstat svou pozorností, i když to bude chvíli víc bolet nebo svědit?
Zmíněná studie
[1] Mizrachi, N., Rottem, M. a Rozenkrantz, L. (2026). Voluntary attention regulates acute immune responses in humans. Nature Human Behaviour. DOI: 10.1038/s41562-026-02541-1.